pondělí 13. června 2016

Terezín

Druhý červnový den jsem v rámci školní exkurze navštívila Památník Terezín, který se nachází nedaleko města Litoměřice v Ústeckém kraji.

Možná si někteří vzpomenete na můj článek z Osvětimi, kde jsem byla před rokem. Musím říct, že Terezín ve mně zanechal opravdu zvláštní pocity, i přesto, že to nebyl vyhlazovací tábor, jako Auschwitz.

Při prohlídce jsme měli naprosto skvělého průvodce, který nám nádherně osvětlil, jak to v Terezíně fungovalo a k čemu vlastně sloužil.
Něco málo jsem v pevnosti nafotila a o své vzpomínky a zážitky bych se s vámi nyní ráda podělila.

Pevnost byla založena roku 1780 Josefem II. Jejím účelem byla obrana před nepřátelskými vojsky během prusko-rakouských válek a později se mnohokrát osvědčila jako výborný žalář.

Terezín je rozdělen na dvě části - Velká a Malá pevnost. Velká pevnost je současné město, můžeme zde nalézt několik muzeí, jako například Muzeum ghetta, které se nacházelo v Malé pevnosti - současný Památník.




Před Malou pevností se nachází Národní hřbitov Terezín s pomníkem, zde jsme zachytili pár snímků a šli jsme k bráně památníku. Pan průvodce, který nám celou dobu profesionálně vysvětloval i detaily terezínské pevnosti, na nás zde čekal a společně s ním jsme se vydali do prvního bloku Malé pevnosti. 



Zde jsme zhlédli několik místností, kde docházelo například k zapisování příchozích vězňů či k jejich odbavování, odkud jsme se vydali přes bránu s nápisem Arbeit macht frei (kterou si prý tehdejší hlavní velitel Heinrich Jöckel nechal vytvořit pro "svoje ego" - nelíbilo se mu, že mu nedovolili postavit v Terezíně plynové komory, tak si poručil nápis jako v Osvětimi) k dalšímu bloku, "nádvoří". Odtud vedly cesty nejen k podzemním pevnostním chodbám, ale zejména k místnostem, kde byli židé ubytováni. Většinu z nich jsme si prohlédli a zjistili zajímavé informace o tom, jak se zde žilo, respektive přežívalo. 












Navštívit jsme mohli také místnosti, které sloužily jako samotky, a jedna z nich také jako cela pro atentátníka ze Sarajeva Gavrila Principa, kvůli kterému započala první světová válka. V jeho žaláři jsou dodnes k vidění okovy na zdi, kde byl dlouhou dobu připoután. 



Jednu ze samotek bez oken jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Já jsem do ní byla zavřena s několika spolužáky a řeknu vám, nikdo z nás by to tam nebyl schopen dlouho vydržet.




Vidět jsme mohli také místnost, kde se lidé "umývali" (voda na hygienu téměř vůbec nebyla), sprchovali, či kam byli dáni při nemoci.




Dozvěděli jsme se o úspěšných i neúspěšných útěcích z pevnosti, poté jsme se vydali podzemní chodbou na druhou stranu pevnosti, prošli zde okolo šibenice, nádherného sousoší a dostali se zpět k začátku trasy. Před východem nás čekal mini-film v původním kinosále o průběhu druhé světové války v Terezíně a návštěva výstavy fotografií a dokumentů ze stejné doby.



Poslední zastávkou nám bylo krematorium s hřbitovem na kraji města. Krematorium jsme si uvnitř prohlédli, nejen pece, ale i například pitevnu.


Cesta domů byla opět dlouhá a spánek v autobuse velice nepohodlný, ale návštěvy Terezína rozhodně nelituji, právě naopak. Exkurze to byla díky profesionálnímu výkladu velmi naučná a vzpomínat na ní budu dlouho.




A v porovnání s Osvětimí? V Terezíně jsem měla štěstí na mnohem profesionálnější výklad, než v Osvětimi, což nechává velký dojem. Auschwitz je "lákadlem pro turisty" díky plynovým komorám, tedy tomu, že šlo o vyhlazovací tábor. Tak tomu v Terezíně nebylo, ale přesto každopádně stojí za návštěvu. Pokud budete mít kliku a narazíte na tak skvělého průvodce, jako my (ano, opět ho musím pochválit), budete spokojeni. :)

Tím bych ráda ukončila článek, podělte se v komentářích o své dojmy z Terezína, pokud jste ho navštívili a děkuji za přečtení! :)

Žádné komentáře:

Okomentovat